Nedělní stránka - 7. neděle Velikonoční

Nedělní stránka - 7. neděle Velikonoční

Neděle 8. června: Seslání Ducha svatého

Neděle 15. června:  Čaj po ranní mši svaté

Čtvrtek 19. června: Slavnost Těla a Krve Páně v 17.00 h v katedrále

Mons. Graubner srdečně zve všechny k oslavě slavnosti Těla a Krve Páně. Po mši svaté bude následovat eucharistické procesí.

Z katecheze Lva XIV. při generální audienci, 28.5.2025.

Dnes bych chtěl mluvit o znalci zákona, který potřebuje změnit svůj pohled, protože je soustředěn na sebe a nevšímá si ostatních. Ptá se totiž Ježíše, jak se „dědí“ věčný život, a používá výraz, který to chápe jako nezpochybnitelné právo. Za touto otázkou se však možná skrývá potřeba pozornosti: jediné slovo, o kterém žádá Ježíše komentář, je termín „bližní“, který doslovně znamená ten, kdo je blízko.

Proto Ježíš vypráví podobenství, které je cestou k proměně této otázky, k přechodu od „kdo mě má rád?“ k „kdo měl rád?“. První otázka je nezralá, druhá je otázkou dospělého člověka, který pochopil smysl svého života. První otázku vyslovujeme, když se schováme a čekáme, druhá nás pobízí k tomu, abychom se vydali na cestu.

Podobenství, které Ježíš vypráví, se odehrává na cestě, která je obtížná, jako je život sám. Je to cesta, kterou jde muž, který sestupuje z Jeruzaléma, města na hoře, do Jericha, města pod úrovní moře. Je to obraz, který již předznamenává, co se může stát: ten muž je totiž přepaden, zbit, okraden a ponechán napůl mrtvý.

Život je však tvořen setkáními a v těchto setkáních se ukážeme takoví, jací jsme. Stojíme před druhým, před jeho křehkostí, a můžeme se rozhodnout, co uděláme: postaráme se o něj, nebo budeme předstírat, že se nic nestalo. Po téže cestě jdou kněz a levita: praktikování náboženství automaticky nevede k soucitu. Soucit je totiž především otázkou lidskosti, teprve potom náboženství! Můžeme si představit, že po dlouhém pobytu v Jeruzalémě měli ten kněz a levita naspěch domů. Právě spěch, který je v našem životě tak přítomný, nám často brání prožívat soucit. Kdo si myslí, že jeho cesta má přednost, není ochoten zastavit se kvůli druhému.

Ale pak přichází někdo, kdo je skutečně schopen se zastavit: je to Samaritán, tedy člověk patřící k opovrhovanému národu. V jeho případě náboženství nehraje žádnou roli. Tento Samaritán se zastaví jednoduše proto, že je to člověk, který stojí před jiným člověkem, který potřebuje pomoc.

Soucit se projevuje konkrétními gesty. Evangelista Lukáš se zastavuje u činů samaritána, kterého my nazýváme „dobrým“, ale v textu je to prostě osoba: samaritán se přiblíží, protože pokud chcete někomu pomoci, nemůžete si myslet, že se budete držet stranou, musíte se zapojit, ušpinit se, možná i nakazit; ošetří mu rány, poté co je očistí olejem a vínem; naloží ho na své zvíře, tedy převezme zodpovědnost, protože skutečná pomoc znamená být ochoten nést břemeno bolesti druhého; odveze ho do hostince, kde utratí peníze, „dva denáry“, což jsou zhruba dvě denní mzdy; a zaváže se, že se vrátí a případně zaplatí ještě víc, protože ten druhý není balík, který je tře-ba doručit, ale někdo, o koho je třeba se postarat.

Kdy budeme také schopni přerušit svou cestu a mít soucit? Až pochopíme, že ten zraněný člověk na cestě představuje každého z nás. A pak nám vzpomínka na všechny chvíle, kdy se Ježíš zastavil, aby se o nás postaral, umožní být více schopnými soucitu. Prosme Srdce Kristovo o milost, abychom měli stále více jeho city.

Aplikace Donátor 2025

Jedná se o možnost přispět na platy kněží. Cíl naší farnosti pro rok 2025 je 26 600 Kč. Zatím bylo darováno 13 150 Kč.